Theocracy - "Mosaic": BALADY, THRASH A ÚSMĚV NA TVÁŘI

Power/ progressive metal

Atomic fire records, 2023

Autor recenzie: Vladimír Zbytek 

Během posledních dvaceti let nám Matt Smith a jeho kolegové z kapely naservírovali pouhých pět alb, kvalita ovšem těžce drtí kvantitu. Ano, na páté album Mosaic jsme si počkali dlouhých sedm let, ale už nyní mohu prozradit, že zklamanou recenzi ode mě rozhodně nedostanete.

Každopádně na dlouhé čekání měla vliv i jedna zásadní výměna. Na pozici sólové kytary totiž vystřídal Val Allen Wooda Taylor Washington. Zároveň bylo album už rok hotové, ale nějakou dobu Theocracy trvalo než našli nový label, kterým se stal Atomic Fire Records (Helloween, Sonata Arctica, Lordi a další).

Album začíná poměrně slušnou vypalovačkou Flicker, která ukazuje, že bude nové album v něčem zase trochu jiné. Na albu je od začátku znát, že se budeme pohybovat v mixu melodických a tvrdších momentů, které bychom si s Theocracy možná ani nespojovali. Druhá píseň Anonymous, jakkoliv je to věc osobního vkusu, mě příliš nezaujala a jedná se pro mě asi o jedinou píseň, kterou budu občas přeskakovat. Zvuk zůstává tvrdší, hutnější, bohužel i když je zde vše "správně", tak mě ta píseň příliš nebaví a nejlepší moment pro mě přichází až cca minutu před koncem, kde se píseň přeci jen vymaní z jednotvárnosti.

Třetí písní je titulní Mosaic, která byla také druhým singlem k albu. Krásný citlivý kytarový úvod, procítěné vokály a poměrně netypický začátek se po cca první minutě zlomí do metalové parádičky. Já se přiznám, že podobné zlomy v písních mám hodně rád a na koncertě to vyznělo naprosto parádně. Na čtvrtou píseń Sinsidious jsem si chvíli zvykal, ale k tomu, že se na albu potkáváme s thrashovými rytmy a riffy si ještě něco povíme později. Každopádně se zde setkáme nejen s typickými Mattovými vokály, ale i s jejich poněkud méně melodickým protipólem. Ty protiklady vlastně velmi dobře fungují, píseň má hlavu a patu a kdykoliv ji rád uslyším. Typická hitovka to ale úplně není.

Naprosto perfektní hitovkou, která se vám dostane pod kůži je naopak první singl Return To Dust, který máte jistě už za tu dobu pořádně naposlouchaný. Úvodní riff, ke kterému se záhy přidají bubny a celá kapela je pro mě naprosto návykový. Pokud by vám tedy někdo říkal, že toto album je jako celek perfektní, ale nemá žádnou píseň, kterou byste si pouštěli stále dokola, okamžitě mu pusťte tuhle pecku. Nejenže vypovídá o nepříliš populárním tématu umírání (přeložil bych píseň jako "V prach se navrátíš"), ale dělá tak s naprostou lehkostí. V této písni je prostě všechno správně. Jsou to Theocracy na svém vrcholu, zároveň se neopakují, ale přicházejí s jiným ale velmi melodickým zvukem a dají vyniknout i jednotlivým nástrojům (vč. basy – kdo slyšel ví). I při psaní recenze jsem si ji pro radost pustil vícekrát po sobě.

The Sixt Great Extinction mohli účastníci loňského Loud and Proud Festivalu slyšet i naživo (škoda, že ji letos nezopakovali) a jednoznačně patří k těm velmi příjemně odsýpajícím songům. Už úvodní intro pomalu buduje atmosféru a následně opět vyniknou hlavní vokály. Kytara ovšem taky nezahálí a přijdou si na své tedy jak melodičtěji nastavení fanoušci, tak ti, kteří potřebují trochu tvrdší thrashovější momenty.

Sedmá píseň Deified mi trvala pár poslechů, než se mi dostala pod kůži a nedokážu už teď přesně říct čím to bylo. Úvodní sólová kytara je naprosto parádní a nedočkáme se této výrazné melodie jen jednou, což je dobře, protože když se ozve, naskočí mi úsměv na tváři. Při více posleších jsou jednoznačně slyšet vrstvy a nápady, které v té písni jsou.

Následující The Greatest Hope je balada, kterou jsme od Theocracy ještě nezažili. Takže na albu opravdu najdeme jak nejtvrdší momenty, tak i nejvíc pohodové melodie za jejich celou více než dvacetiletou kariéru. Matt Smith zde prokazuje, že má neskutečné hudební cítění. Moje žena píseň miluje, ale mně přeci jen přijde, že se píseň chvíli mírně táhne. Nicméně kdykoliv si to pomyslím, okamžitě se přidávají nástroje a na konci to nakopne ještě akustická kytara a poslední minuta graduje do naprosté parády. Ano, přiznám se, že si mě píseň nakonec získala, a to i díky pěveckému rozsahu zakladatele Theocracy.

Tak a je to tu. Liar, Fool , Or Messiah. Kdybych někomu z vás pustil úvodních 45 vteřin, nevěřím, že by byste poznali, že to jsou Theocracy. Přiznám se, že jsem na thrash metalu (s výjimkou špičkových Tourniquet) příliš nevyrůstal, ale je vidět, že kdyby chtěli kluci hrát jiný metalový styl, nebyl by v tom problém.

Závěrečná Red Sea dělí fanoušky na dva tábory, kdy mnohým připadá zbytečně dlouhá a jiní ji mají za vrchol alba. Osobně se kloním spíše k té části, která ji považuji za naprostý vrchol a jednu z nejlepších skladeb na tomto celkově velmi vydařeném albu. Na rozdíl od Anonymous, které mi nesedlo při délce šesti minut, v tomto případě nemám problém kdykoliv si těch dvacet minut poslechnout. Jsou to dobře známe vody našich progresivně-power metalových Theocracy, navíc zde s příjemně vnořenými hudebními motivy Blízkého východu.

Musím s radostí konstatovat, že i na tomto albu zrají Theocracy jako víno. Je vidět, že nezůstávají na místě, ale zároveň si drží i svůj typický sound. Osobně bych zařadil Mosaic na třetí místo mezi jejich pěti alby. Chytlo mě jednoznačně mnohem rychleji a více než předchozí Ghost Ship nebo druhé Mirror Of Souls (jakkoliv jsou to parádní alba), ale na druhou stranu oproti prvnímu albu, a hlavně jejich prakticky dokonalému As The World Bleeds to přeci jen není album, kde je každá píseň naprostý klenot. Fanoušci kapely budou jistě nadšeni, ale i ti kteří o Theocracy slyší poprvé by měli uznat, že tak kvalitní album nevychází každý měsíc. Budu jen doufat, že na další album nebudeme čekat tak dlouho.

Vladimír Zbytek

https://youtu.be/DrE6aSytQTA?feature=shared